Liturgia nie je politickým ihriskom! Vraví nemecká filozofka Hanna – Barbara Gerl Falkovitz

kostol

?? Ak nám chcete pomôcť a podporiť nás jednorázovým finančným príspevkom môžete tak urobiť tu ▶️: podporte nás Ďakujeme ? za každý príspevok. Prosíme modlite sa za nás??❤

Prevzaté z: Rádio Vaticana

Z cyklu „Vánoce v podivném roce 2020“

Hanna-Barbara Gerl Falkovitz

Vatikán/Německo. Co je systémově relevantní za současné pandemie?, ptá se německá filozofka Hanna-Barbara Gerl-Falkovitz v komentáři, který připravila pro německou redakci Vatikánského rozhlasu.

Profesorka Hanna-Barbara Gerl Falkovitz působila na univerzitách v Bayreuthu, Tübingenu, Eichstättu, Mnichově a Drážďanech. Zabývá se především moderními dějinami náboženství, fenomenologií a antropologií. Pro německou redakci Vatikánského rozhlasu v loňském roce navázala na tradici nedělních komentářů a silvestrovských úvah, které psal její zesnulý manžel, lékař a bioetik, professor Hans-Bernhard Würmeling.

„Rok jsi korunoval svou dobrotou“, praví žalm (65,12). Tomuto roku byla nasazena zcela zvláštní koruna a dosud nebyla sňata. Mezitím se to jeví tak, že účinky pandemie zůstávají nadále podchyceny zdravotnickým systémem, onemocnění a smrtelné případy nepřekračují běžnou míru a byla vyvinuta očkovací látka. Je tu však cosi, co si zasluhuje hlubší úvahu: vynucený výpadek křesťanské liturgie a církevní reakce na něj.

Nejprve pohlédněme zpět. To, co nesvedly mocenské systémy dvacátého století, ať již rudé či hnědé, se zcela bez obtíží a v nejkratší možné lhůtě podařilo správnímu aktu, který zakázal bohoslužby. Zasáhl tím samo jádro křesťanství, společnou veřejnou slavnost Kristovy smrti a zmrtvýchvstání, a to v plné míře na dobu osmi týdnů, a poté se značnými omezeními, která ovlivňují liturgický jazyk, jednání a úkony. Na Schillerův výrok „Život není nejvyšším zbožím“ nejprve upozornily hlasy z německé politiky (jmenovitě předseda parlamentu Schäuble), neměla však tato věta ponejprv a hlasitě zaznít z úst pastýřů, kteří by nepocházeli ze sekulárního prostoru? Bavorský evangelický pastorální teolog Manfred Seitz v roce 2017 prohlásil: „Antikrist ztělesňuje, zastupuje a hlásá to, co je v současné hodině světa humánní, lidské, srozumitelné, hodné souhlasu a bezpodmínečně přikazované. Jeho podstatou a poznávacím znamením je mravně bezvýhradné vystupování pod maskou dobra a „nejlepšího pomocníka v nouzi“ (Žl 46,2)“. Nemáme se tedy obávat hromu ani blesku, nýbrž kultu zdraví s jeho mantrou „Zdraví je to nejdůležitější“ a morálním imperativem „Zachovej si zdraví!“.

Liturgie není politickým hřištěm

Výpadek veřejné liturgie ovšem přivodil ještě jiné poznání. Namísto vnějšího prostoru se otevřel rozměr křesťanské niternosti, ona „komůrka“ osobní modlitby (Mt, 6,6), ale též „komůrky“ a srdce kaplí, kostelů a katedrál, v jejichž středu u oltáře sloužili osamělí kněží mši, sami si odpovídali a s několik metrů vzdáleným kantorem či ministrantem je pojil pouze pohled a slovo. A poté zástupně za všechny jedli proměněný chléb a pili proměněné víno a přitom byly přednášeny staré a nové modlitby k duchovnímu přijímání, které nově zněly našemu sluchu. Namísto bezmyšlenkovitého konzumu tak vyvstávalo napětí tvořené touhou, steskem, pocitem nenasycenosti, které již samo o sobě bylo očistné. Očista skrze nepřístupnost a strádání. Navzdory tomu by se takovýto výpadek veřejných bohoslužeb a rozdílení eucharistie již neměl opakovat; na to by měly naléhat příslušné biskupské konference s odvoláním na státem zaručenou náboženskou svobodu. Stejně tak by se kněžím nemělo bránit v jejich službě v nemocnicích a domovech pro seniory, tedy u nemocných a umírajících, kteří touží po svátostech. Ohrožení obou stran lze snížit na nejnižší možnou mez. Nejvnitřnější poslání církve – přinášet Krista hladovějícím a žíznícím – je nutné obhájit. Zkrátka: Liturgie není hřištěm pro politiky. Zákaz určitých jejích částí – kupříkladu slov „Tělo Kristovo“. „Amen“ při rozdílení přijímání – považuji za neuvěřitelné politické opatření a skutečně zaráží, že bylo bez námitky akceptováno. Jeden známý z východního Berlína mi napsal: „Neztratili jsme my, katolíci, něco z oné nepoddajnosti, která byla za časů NDR tak živá?“.

Pokrm nesmrtelný za smrtelných úzkostí

Měřítko, kvůli němuž církev oněměla, znělo: „systémově relevantní“. Je zřejmé, že řeč je o systému, v němž křesťanství či náboženství jsou cosi zcela postradatelného. Spěch, za jakého církev (či církve) toto vyřazení přijaly, hovoří sám za sebe. Smutný údiv přetrvává, neboť když byly v Německu začátkem května opětovně povoleny bohoslužby, slavení eucharistie o nedělích bylo vzácným úkazem, nemluvě o všedních dnech. Rozdílení přijímání sklíčenými či snad nenápaditými duchovními se ani po uvolnění státních nařízení nepředpokládalo a jeden německý biskup je dokonce zakázal až do Letnic. Jaká teologie popisuje toto dobrovolné odloučení od eucharistie? To je nepředstavitelná otázka. „Je to tvá zkáza, Izraeli, že jsi proti mně“ (Oz 13,9).

Přejděmě však k budoucnosti. Co bychom měli dělat? Vzbudit nové vědomí o přítomnosti Pána mezi námi. Stručně řečeno: adorovat a slavit eucharistii, živit se pokrmem nesmrtelnosti, a to právě v časech smrtelného strachu.

Mytologická tradice poukazuje v mnoha náboženstvích na pokrm přibližující k Bohu. Již pojídání obětovaných rostlin či zvířat z obětního stolu vede ke společenství s Bohem. Skutečnost, že se Bůh sám bezprostředně vydává za pokrm, však nepatří k běžné látce v dějinách náboženství. Nektar či ambrózie u Řeků anebo keltské ořechy moudrosti, které může pozřít hrdina, nejsou Bohem. Křesťanství tu činí skok, a to hned dvojnásobný. Eucharistie nám propůjčuje nesmrtelnost a Bůh sám se v ní vydává za pokrm. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný“ (Jan 6,54). U zakázaného ovoce v ráji to znělo naopak: „Nejezte z něj, jinak zemřete“ (Gn 3,3). Eucharistie je návratem do ráje ke stromu života. V evangeliích se opakovaně mluví o veliké svatební hostině, která zpečeťuje zbožštění člověka, jeho sjednocení s Bohem.

Přežít koronavirus s eucharistií

Věčný život znamená požívat božského života. Pavel jednoznačně prohlašuje: „Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí“ (…) Neboť toto tělo, které podléhá rozkladu, musí totiž na sebe vzít neporušitelnost, a toto tělo smrtelné musí na sebe vzít nesmrtelnost. A až toto tělo neporušitelné vezme na sebe neporušitelnost a toto tělo smrtelné vezme na sebe nesmrtelnost, potom se vyplní to, co stojí v Písmu: ´Vítězně je smrt navždy zničena! Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec?´“ (1 Kor 15, 19.51-55). Tělo, které ve všech kulturách zastupuje pomíjivost a rozklad, se díky požití božského těla a krve stává tělem, oproštěným od strastí. Tato nauka překonává strach a je systémově relevantní. „Kristus přepodstatněním chleba a vína stal se nám pokrmem a nápojem. Smíme jej jísti i píti. Chléb je věrnost a stálá pevnost. Víno je smělost, radost nade vší pozemskou míru, vůně a krása, šíře a dopřávání bez mezí. Opojení životem a vlastnictvím a rozdáváním…“ (Romano Guardini, Chléb a víno, in: O posvátných znameních, Křesťanská akademie Řím, 1968). Takové tajemství člověk nechápe, ale postupně v něm zdomácňuje. S božským chlebem a vínem přežijeme koronavirus, ať již na straně života anebo na druhé, konečně dokonalé straně. Pokud se budeme shromažďovat kolem chleba a vína a nedáme si je odpírat, také my „korunujeme rok 2021 svou dobrotou“.

Přeložila Jana Gruberová

Prevzaté z: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=32161

podporte-nás
podporte-nás

Páčia sa Vám naše príspevky? Podporte nás!

Ďakujeme!

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on linkedin
LinkedIn
Share on pinterest
Pinterest

Organizujeme pre Vás:

Comments are closed.

Odber noviniek

Prihláste sa na odber noviniek

Podporte nás!

Vďaka vašim darom a príspevkom napredujeme.

SK36 0200 0000 0043 3785 0551

Podporte nás
Podporte nás