Protože šofar je šofar. A manželství je manželství.
Na židovský svátek Dlouhý den troubí některý nábožný žid na roh, který se nazývá šofar. Žaket, pánský slavnostní společenský oblek. Jeden pán záviděl druhému pánovi tu čest, že smí o Dlouhém dnu troubit na šofar. I umínil si, že mu to zkazí, a nasypal mu do šofaru hrách.
Tak ten pán chtěl troubit, a nemohl. Měl z toho jenom ostudu. Žaloval pro tuto příhodu svého nepřítele pro urážku na cti.
Soudce vyslechl příběh a pak se otázal: „Co je to ten šofar?“ Žalobce pokrčil rameny a pravil: „Šofar je šofar.“ „To není žádná odpověď,“ řekl soudce a obrátil se na žalovaného, aby mu vysvětlil, co je to šofar. Obviněný pokrčil rameny a řekl: „Šofar je šofar.“ Soudce byl nucen obeslat si znalce, aby mu vysvětlil, co je to šofar. Znalec se zamyslil a po delší úvaze řekl: „To máte tak, pane soudce. Šofar je, aby se tak řeklo… Šofar je šofar.“
Soudce se rozzlobil a pohrozil znalci pokutou, že si dělá posměch ze soudu. Tak tedy znalec se opět zamyslil a pak řekl neochotně: „Šofar… to je taková trumpeta.“ „Tak vidíte, že to umíte vysvětlit,“ liboval si soudce, „teď už vím, co je to šofar.“ A vynesl rozsudek.
Po vynesení rozsudku přistoupil k soudci obžalovaný, žalobce i znalec. A všichni řekli jednohlasně: „Abyste věděl, pane rado: šofar není žádná trumpeta. Šofar je šofar!“
Manželství je manželství a nikoliv svazek homosexuálního páru. Nechť je jim dopřáno všech práv majetkových a sociálních, ale jsem proti tomu, aby se jim přiznávalo právo „rodičovské“. Pokud má žena dítě z předchozího pomýleného vztahu, nechť o ně pečuje dál, protože je to JEJÍ dítě a nemůže být krácena na právech matky.
Nicméně jsem důsledně proti možnosti adopce, protože to otevírá dveře nesmírně špinavému kšeftu, a to kšeftu s dětmi. Stačí ty prasárny s třetím IVF čtyřicetileté ženě, která po skončené kariéře se rozhodla, že chce „mít“ dítě! Stačí nečisté obchody se surogátními matkami. Dítě není komodita, kterou mohu pořídit na trhu, dítě je společným plodem lásky založené rodiny. A rodina se nám nebezpečně rozpadá.
Bylo mi dopřáno jezdit téměř devět let do Štrasburku, kde jsme dávali dohromady legislativu týkající se transplantací od zemřelých i živých dárců tak, aby propojovala evropské země, ale především, aby zamezila možnosti s orgány kšeftovat. Život na dialýze je život sice zachráněný, ale co do kvality, neúplný. Dovedete se do toho vžít? A dovedete si představit, co by každý dal za fungující ledvinu?
Ta se dá pořídit i tou cestou, že někoho zabijete a ledvinu nabídnete. Této možnosti legislativa brání. Nebudu se rozepisovat jak, ale celkem úspěšně.
Adopce dítěte je komplikovaná záležitost a jsme bohužel zemí s největším počtem míst v dětských domovech (dá-li se takovému místu říct „domov“). Jsou tam děti odložené, nechtěné, zdravotně postižené a deprivované pobytem v takovém zařízení.
Co je ochoten dát jakýkoliv žadatel o dítě jako o komoditu za novorozeně s čistým rodokmenem? Hodně. A kolik se nabídne obchodníků, kteří budou takový obchod ochotni zprostředkovat? Hodně. Koho si raději vybere homosexuální pár k adopci? A zde se otevírají brány výnosnému nemorálnímu kšeftu.
Šofar je šofar a rodina je rodina. Dítě je její produkt, nikoliv zboží!
